Jak to vlastně vypadalo? Jedni si vzali na pomoc mnohahlavý dav a řvali, že nechtějí, aby se na nich šetřilo. Druzí, údajné autority, se jim při půllitru něčeho osvěžujícího smáli, že šetřit se musí a to výhradně na nich, protože přece po nich snad nechtějí, aby šetřili sami na sobě.
Ono totiž nejde o blaho „obyčejných“ lidí, skupin, národa... Jde pořád jenom o koryta. Jedni se ho z posledních sil drží, vděčni za každou hodinu, kdy mohou nerušeně krást. Druzí je chtějí, za pomoci svezeného davu, od koryt odstranit. Ne však proto, aby se udělal pořádek, ale aby mohli krást oni, protože zaprvé už dlouho nekradli a chybí jim to a zadruhé těm prvním závidí. Sto tisíc lidí je jen dobře viditelný kompars.
Takže co se stane? Když nepadne vláda, budou krást jedni, když ano, tak ti druzí. Občane, vyber si v demokratických volbách a drž ústa.
Říká se, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. V tom případě jsme museli provést něco strašného. Možná ale jde o náš obyčejný nezájem a podvolení. Ve stresu z každodenních problémů nepřemýšlíme o budoucnosti do značné míry abstraktních celků jako jsou národ a národní ekonomika. Pak se necháváme zblbnout nejjednodušším řešením křenícím se z plakátu nebo řvoucím nám do ucha líbivé frázičky. Škoda.
A dvakrát škoda, jestli už je pozdě na změnu. Myslím opravdovou, po které by nám vládli odpovědní, čestní lidé. Protože kdo by to byl? Kde má náš národ morální elitu? A jestli někde jsou slušní a čestní lidé, chtěli by spravovat zemi? A kdyby chtěli, bylo by jim to umožněno? Asi ne, protože současná sebranka mezi sebe pustí pouze sobě podobné a je lehčí balancovat na špičce nože, než být v České republice morálně bezúhonným politikem.
Ano, mluví ze mě frustrace. Znechucení, že sám nic nezmůžu a při hromadné akci bych byl jen loutkou v rukou cizích zájmů. Nenabídnu Vám, ctění čtenáři, žádné řešení, protože k němu nemám možnosti a jakýkoli projev důvěry vůči současné struktuře už je naivní.